Historie válečných hrobů v Československu a v České republice

Problematika pohřbívání vojáků padlých v ozbrojených konfliktech je stará jako války vedené vojensky organizovanými bojovými tělesy. Způsob pohřbívání vojáků se řídil zvyklostmi jednotlivých kultur a pravděpodobně se odvíjel od obecných zvyklostí pohřbívání mrtvých.

O rozdílném přístupu kultur k této problematice svědčí řecký historik filozofie Diogenés Laërtios (3. století n. l.), který v díle Život, názory a výroky proslulých filozofů (IX, 83-84) uvedl: "Egypťané pohřbívají mrtvé balzamujíce je, Římané je spalují a Paionové je házejí do rybníků. Z toho plyne, že je třeba se zdržet úsudku o pravdě".

Evropané své vojáky pohřbívali na území, kde padli.

Po zavedení stálého vojska v 17. století byli vojáci pohřbíváni péčí vojenské správy prostřednictvím vojenské duchovní služby. Pravidla pohřbívání vojáků byla později zakotvena i v mírových smlouvách, ve kterých se vlády smluvních stran mimo jiné zavazovaly starat se o to, aby hroby vojínů a námořníků pohřbených na jejich územích byly chovány v úctě a aby byly udržovány.

Meziválečné období – Československá republika

Československý stát řešil péči o válečné hroby a jejich evidenci od počátku své existence. V dubnu 1919 byl při Ministerstvu národní obrany zřízen Ústřední inspektorát válečných hrobů. Inspektorát byl později přejmenován na Ústřední správu válečných hrobů.

V polovině roku 1924 vstoupilo do systému péče o válečné hroby Ministerstvo vnitra a část odpovědnosti za správu o válečné hroby byla svěřena četnickým stanicím, které převzaly i odpovědnost za vedení přesné evidence válečných hrobů. Jednalo se o jednorázovou součinnost s platností do prosince 1924.

V tomto roce byl Ministerstvem národní obrany vypracován nástin návrhu zákona o válečných hrobech, který však nakonec nebyl přijat.

I přes součinnost obou ministerstev se nedařilo válečné hroby plně ochránit, což bylo způsobeno nedostatkem místa pro pohřbívání, ale zejména neexistencí zákona. Ze zpráv četnických stanic vyplývá, že majitelé některých obecních a církevních hřbitovů po uplynutí tlecích dob válečné hroby rušili, aniž by vyrozuměli četnickou stanici nebo posádkové velitelstvo. Potíže se zabezpečením válečných hrobů vyvrcholily v roce 1938, kdy Ministerstvo vnitra na základě žádosti Ministerstva národní obrany obnovilo součinnost při správě válečných hrobů. Přestože se odpovědnost Ministerstva národní obrany za péči o válečné hroby nezměnila, prováděcími orgány péče o válečné hroby se staly četnické stanice, iniciativu v této oblasti začíná přebírat Ministerstvo vnitra.

Protektorát Čechy a Morava

Se vznikem Protektorátu Čechy a Morava byl tento stav potvrzen a péčí o vojenské válečné a mírové hroby byl vládním nařízením pověřen Vojenský spisový úřad při Ministerstvu vnitra. Ten v roce 1940 provedl kroky ke zjištění skutečného počtu a stavu válečných hrobů – přezkum evidence válečných hrobů na území protektorátu. K tomu uložil četnickým stanicím mimo jiné zjistit v jejich obvodu počty válečných hrobů, kdo tyto hroby udržuje, porovnat skutečné počty s evidenčním stavem a vyhotovit o tom zápis.

Po druhé světové válce

V poválečném období se odpovědnost za péči o válečné hroby na krátkou dobu vrátila do gesce Ministerstva národní obrany, ale již v roce 1951 byla předána do působnosti Ministerstva vnitra. Agenda válečných hrobů obsahovala i problematiku vedení evidence válečných hrobů, povolování zrušení válečných hrobů, dohled na jejich úpravu a udržování.

Od roku 1999 je koordinace péče o válečné hroby svěřena Ministerstvu obrany. V návaznosti na to byla stanovena i pravidla pro poskytování dotací na péči o válečné hroby a byl přijat zákon č.122/2004 Sb., o válečných hrobech a pietních místech, který zahájil kvalitativně novou etapu v historii péče o válečné hroby a mimo jiné definuje pojmový aparát péče o válečné hroby.